historie
Sem vložte podnadpis

LÁZNĚ DOBRÁ VODA 

HISTORIE LÁZNÍ DOBRÁ VODA  (historické foto)

(dříve GRÜNDSCHÄDEL)

Objevení pramenů léčivé vody u Záblatí spadá do první poloviny 17. století. Tehdy - podle pověsti zaznamenané o několik desetiletí později - měl jeden čeledín v Záblatí, postižený nějakým svízelným neduhem, patrně bércovým vředem, sen, že se neduhu zbaví, jestliže si bude nohu omývat vodou z lesní studánky nedaleko obce. Čeledín prý skutečně vnuknutí uposlechl a noha se mu prý zahojila. Zpráva o léčivém účinku vody se pochopitelně roznesla po okolí a lidé sem začali chodit hledat své zdraví. Asi v roce 1646 byla u studánky postavena kaplička, o jejíchž příjmech se vedly účty a vybrané částky tu dosáhly dosti velké výše. Vděční pacienti sem dávali na památku jako výraz svých díků tabulky, na nichž bývalo napsáno komu a na co zdejší voda pomohla.

Podle zvyku té doby vysvětil lázně v roce 1691 záblatský farář a konala se sem procesí. V domku, který byl u studánky postaven, se poskytoval návštěvníkům úkryt před nepohodou, bylo zde k dostání jednoduché občerstvení a pouštělo se tu také žilou. Bez ohledu na to, že se dobrovodské lázně těšily u prostého lidu dobré pověsti, postrádaly zprvu podpory vrchnostenského úřadu ve Vimperku a tím i ochranné vrchnosti. Na tento nežádoucí stav upozornil podnikavý představený městyse Záblatí Florián Kastl v červnu 1716 vimperského zámeckého hejtmana Jiřího F. Prauna a o jedné neděli se s obecním sluhou vypravil do Dobré Vody na obhlídku. Bylo tam plno lidí a vyptával se jich, zda po použití léčivé vody nabyli opět ztraceného zdraví. Jak ve svém podání Praunovi psal, neodpověděli mu snad jeden nebo dva, ale všichni, pravíce, že měli veliké neduhy a bolesti očí, hlavy a nohou, že přišli do Dobré Vody, omyli si u studánky nemocná místa na těle a po několikerém opakování této procedury prý byli zdrávi. Rychtář z Albrechtic při té příležitosti Kastlovi řekl, že před léty ztratil sluch natolik, že neslyšel šumění vody. Po návštěvě Dobré Vody a přiměřené léčbě zase začal dobře slyšet. Jedna dívka ze Skelné Huti u Horní Plané měla tři roky oteklou pravou ruku a po omytí v dobrovodské vodě se uzdravila. Podobně svědčili Kastlovi i jiní a byli přesvědčeni, že jim návštěva Dobré Vody pomohla.

Hejtmanovi Praunovi se nezdála být relace záblatského představeného hodnověrná, a proto žádal obecní radu o podání podrobné zprávy o osobách uzdravených po užívání pramene. Purkmistr tedy upřesnil seznam vyléčených osob a u každé z nich uvedl, o jakou nemoc se jednalo. Byly to nemoci kožní ("boláky"), očí a ochrnutí některých končetin. Nyní byl hejtman s purkmistrovou zprávou již spokojen a neprodleně napsal majitelce vimperského panství Marii Arnoštce z Eggenberku podrobně o léčivé vodě. V relaci uváděl, že na kopci zvaném Grindschädl je studánka s léčivou vodou, která vytékala z kapličky a v délce devíti sáhů nezamrzala ani za velkých mrazů. Na kamenech se z ní usazují žluté skvrny. Doporučoval kněžně, aby přispěla k postavení jednoduché lázeňské budovy s vanami a se zařízením na ohřívání vody. Valnou část nákladů na stavbu se zamýšlelo uhradit z milodarů, odevzdávaných do pokladničky v kapli. Kněžna s hejtmanovým návrhem souhlasila a přikázala dát na svůj náklad zřídit koupací vany a postavit kamna. Lázeňská budova nebyla ničím jiným než koupelnou a přístřeškem pro návštěvníky. Za správce byl vyhlédnut záblatský usedlík Kessl. Poplatek za jednu vanovou koupel činil jeden krejcar. Při vybírání docházelo zřejmě k nějakým nepřístojnostem a z toho důvodu se nový majitel panství Adam František ze Schwarzenberku rozhodl v září 1721, aby se studánka s léčivou vodou pronajala jiné vhodné osobě a ta aby pak z ní platila dohodnutý nájem. Novým nájemcem byl vybrán ranhojič Jan Kristián Handel za roční poplatek 32 zl. a povinnost čepovat v budově pivo pouze z knížecího pivovaru.

Počet uzdravených osob očividně rostl. V některých případech se však vodě přisuzovala zřejmě účinnější léčebná moc než jakou fakticky měla. Pozoruhodné však je, že se po koupelích podstatně zlepšily či dokonce vyléčili kožní a oční neduhy. Na konci roku 1728 bylo zde evidováno dvacet ověřených případů úplného vyléčení. Pro velký zájem o lázně doporučoval v roce 1750 tehdejší vimperský hejtman svému bezprostřednímu nadřízenému, vrchnímu hejtmanovi Janu Jiřímu Escherichovi v Českém Krumlově, aby se přičinil o zlepšení ubytování lázeňských hostů. Plán nové budovy vypracoval osvědčený knížecí stavitel Josef Fortini v roce 1751 a kníže nařídil, aby se ke stavbě neprodleně přikročilo. Tak tedy vznikla nová lázeňská budova dlouhá 11 sáhů (20,80 m) a široká pět a půl sáhu (10,40 m) s klenutým sklepem, kuchyní, dvěma vytápěnými místnostmi a s velkou lázní v přízemí, v prvním poschodí byly tři vytápěné místnosti a čtyři místnosti na léto a vybaveny nutným zařízením.Celá stavba trvala 1820 dnů.

Nájemci lázní se střídali poměrně často a nelze tvrdit, že by se jim zde vždy dařilo dobře. V nájemní smlouvě se zavazovali, že budou pilně a s porozuměním obsluhovat hosty a že budou stále zásobeni jídlem, pitím a krmivem pro koně. Poplatek za ubytování za jednu noc činil 7 krejcarů, za lázeň 4 krejcary. Nájemce směl čepovat pivo pouze z vimperského panského pivovaru. Pivo mu dováželi dva robotní sedláci ze Záblatí zdarma a od správy panství dostával ročně 40 sáhů dřeva. Nájemce za vše platil 63 zlatých a udržoval obě lázeňské budovy, tedy starou a novou, vlastním nákladem. Milodary, které hosté dávali do pokladny v kapličce, měl poctivě odvádět do panského důchodu ve Vimperku. Odborným dozorem nad lázněmi byl pověřen vimperský lazebník.

Epidemický výskyt neznámé nemoci v sedmdesátých letech 18. století negativně ovlivnil návštěvnost lázní a tehdejší nájemce Krazer upadl do bídy. Rovněž další nájemce Josef Kessl měl hodně starostí s obnovením lázeňské činnosti. Zájem o lázně znatelně upadl a nájemce nemohl dostát svým platebním povinnostem. Neustálé potíže pak vedly správu panství k prodeji lázní v dražbě v roce 1788 jednomu záblatskému měšťanu za 100 zlatých. Další majitelé lázní byli rovněž ze Záblatí.

S rozvojem turistického ruchu na Šumavě na sklonku 19. století se změnily poměry i v tomto léčebném zařízení. Tehdejší majitel Christelbauer lázně přestavěl a zmodernizoval, takže bylo možno zaznamenat skutečný příliv hostů, léčících si zde kožní nemoci, revmatismus a dnu. V deseti kabinách byly vany a sprchy s teplou vodou. Prospekty pravily, že je zde čistý horský vzduch, blízko les, naprostý klid a dobrá pitná voda. Lázeňská sezóna trvala od 15. května do 30. září.

Konkurenci velkých lázní po první světové válce pocítil i majitel lázní v Dobré Vodě, a tak se toto zařízení se starou tradicí změnilo postupem času na oblíbené letovisko, kde bylo příjemno i zdravo pobývat. Po roce 1945 bylo v někdejších dobrovodských lázních zřízeno letovisko jednoho sociálního zařízení.Po požáru v roce 1968 objekt odkoupil Odbor školství ONV Teplice a v roce 1975 ho začal používat jako školu v přírodě. Zřizovatelem zařízení se posléze stal Školský úřad Teplice. Po zrušení školských úřadů přešel objekt do správy Krajského úřadu Ústeckého kraje, který ho v roce 2002 odprodal do soukromého vlastnictví.